Hybridní identity jedinců a skupin

moderátor       Matej Blažek, M.A., Ph.D.
čas                13:00-14:00
místnost         Z4

Domácí v cizině a cizí doma – neukotvenost a vykořeněnost vietnamských Čechů?
Mgr. Tereza Kušniráková (Geografické migrační centrum, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova v Praze)
Před dvěma lety jsem se s jedním českým známým procházela po malebné středovietnamské třicetitisícové vesničce Hội An, když najednou na nás z jednoho obchůdku zahalekalo: „Ty bláho, krajané!“ Otočila jsem se směrem k hlasu, ale marně jsem hledala nějakou přerostlou bělošku v trekových sandálech a v oblečení jedné nejmenované kytičkové značky, které by mohl jemný dívčí hlas patřit. Byly tam jenom tři drobné Vietnamky. Než jsme se vzpamatovali, ta nejdrobnější se rozeběhla přímo k nám a okamžitě nás zasypala otázkami s kadencí AK-47, že jsme nestíhali odpovídat. „Odkud jste?“ „Co tu děláte?“ „Už jste zkusili phở bồ?“ Ta drobná Asiatka totiž vůbec nebyla Asiatkou, ale holkou, Češkou, rodačkou z Chebu. Rodilou Severočeškou, která je ve statistikách ČSÚ vedena v kolonce ‚cizinci‘. Během posledních dvou dekád se v Česku narodilo na 10 000 vietnamských dětí, které jsou vychovávané českým školským systémem, českými sdělovacími prostředky a českou peer skupinou. Řada z nich neumí, nebo velmi špatně, vietnamsky a uznává spíše evropský individualistický způsob života, než-li kolektivistické závazky vietnamské konfuciánské společnosti. Nicméně většina vietnamských Čechů (nebo českých Vietnamců?) jsou podle českého práva cizinci. Příspěvek přibližuje situaci těchto ‚domácích v cizině a cizích doma‘, jaký je jejich vztah k Česku, Vietnamu, vietnamské tradici a hlavně ke generaci jejich rodičů. Příspěvek poukazuje na vliv cizineckého diskurzu na pocit neukotvenosti a vykořenění a jak tyto pocity následně ovlivňují migrační tendence 1,5 a druhé generace vietnamských Čechů. Článek vychází z terénního šetření realizovaného kombinací metody zúčastněného pozorování, dotazníkového šetření a doplňujících rozhovorů.

Čas kyborgů: „my ten čas vzácnej nemáme“
RNDr. Robert Osman (Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita)
Jedou až 12 km/hod, ale neudělají rychlý pohyb. Neustále na něco čekají, přitom nemají pocit časové tísně. Při narození jim byl odhadován věk dožití přibližně 20 let, tuto informaci se však nedozvídají přímo od rodiny, lékařů či ošetřovatelů, ale víceméně náhodně v průběhu puberty. V současnosti se jejich věk pohybuje okolo 35 let a odborná veřejnost odhaduje maximální věk dožití na 45 let. V průběhu celého života se s ubývající svalovou hmotou snižuje i jejich pohyblivost, a to nejen rozsah, ale i síla a rychlost pohybu. V současné době nejsou schopni samostatného pohybu celého těla, míra pohyblivosti hlavy, krku a horních končetin se různí. Při běžných činnostech jako je psaní na klávesnici či zvedání hrníčku s kávou jsou schopni velmi snadno registrovat i drobné změny pohyblivosti v čase. S postupným úbytkem svaloviny a snižováním celkové pohyblivosti se zvyšuje i tlak na sofistikovanost kompenzační technologie. Používaný elektrický vozík váží přibližně sto kilogramů, dosahuje rychlosti až 12 kilometrů za hodinu a výdrž akumulátoru se dle stáří vozíku pohybuje v rozmezí od několika dnů po několik hodin. Příspěvek se zabývá kvalitativní povahou prožívaného času skupiny myopatů využívající elektrický invalidní vozík. Koncept kyborga slouží pro snazší uchopení hybridní povahy jejich časové zkušenosti. Postupně tak jsou na příkladech naděje dožití, rychlosti pohybu, vztahu k čekání, plánování a navracení vykresleny kontury jedinečné časové kultury propojující specifické možnosti organismu s možnostmi používané technologie. Příspěvek vychází z vlastního šetření využívající širokou paletu metod od semistrukturovaných rozhovorů, zúčastněného pozorování až po mentální mapování.

Narativní rozhovor v geografickém výzkumu českého pohraničí
Mgr. Pavlína Zrůstová, Mgr. Jiří Malý (Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita)
Použití kvalitativní výzkumné metody narativního rozhovoru ve spojitosti s výzkumem pohraničí, resp. s územím dříve obývaným německým obyvatelstvem otevírá nové možnosti geografického výzkumu. V narativním rozhovoru nejsou otázky předem dané a vznikají při přirozené komunikaci mezi tazatelem a respondentem. V našem výzkumu sociálně-ekonomických důsledků odsunu Němců v okrese Svitavy byli pamětníci vyzváni k volnému vyprávění svého příběhu. Výzkum se týkal pamětníků, kteří v regionu válečné a poválečné události zažili nebo sem byli dosídleni. Jimi poskytnuté informace jsou proto poznamenány subjektivním viděním popisovaných událostí i celé tehdejší doby, a z tohoto důvodu je nutné s těmito informacemi zacházet s kritickým odstupem. Nicméně i tato subjektivita je pro význam práce cenná. Příspěvek si klade za cíl představit výsledky narativních rozhovorů, provedených v souvislosti s odsunem Němců ze Svitavska a ukázat jeho potenciál v geografickém výzkumu.