Vývoj sídelních struktur

moderátor       Mgr. Ondřej Mulíček, Ph.D.
čas                16:30-17:30
místnost         Z3

Socialistická organizace prostoru: vybrané aspekty urbanizace českých zemí v období let 1948 až 1989
Jan Daniel
Příspěvek se zabývá problematikou organizace prostoru českých zemí v období socialismu.  Jeho cílem je pokusit se teoreticky zarámovat problematiku socialistické organizace prostoru a na vybraných příkladech nastínit její reálný dopad. Období socialismu vymezené v českých dějinách lety 1948 až 1989 mělo zásadní vliv na proměnu české společnosti, která v tomto období prodělala významné politické, ekonomické a sociální změny. Oficiálně deklarovaným cílem tehdejší politické reprezentace bylo vytvoření nové socialistické společnosti a tato snaha měla vzhledem ke komplexní povaze vliv i na proměnu geografického prostředí, respektive na organizaci a produkci prostoru.

Změny sídelní struktury v důsledku uplatnění střediskové soustavy osídlení
Lukáš Kalecký
Christallerova teorie centrálních míst již není považována za obecně platnou, nicméně úvahy o modelování systému osídlení na principu „střediskovosti“ a hierarchizaci sídel nikdy nevymizely. V České republice byla teorie centrálních míst aplikována po druhé světové válce v podobě tzv. střediskové soustavy osídlení, která se v různých formách uplatňovala do začátku 90. let. Příspěvek vychází z hypotézy, že uplatnění střediskové soustavy osídlení výrazně ovlivnilo podobu sídlení struktury a pomohlo nastartovat procesy, které se i nadále projevují. Představená studie se to na příkladu Královéhradeckého kraje snaží prokázat. Záměrem projektu je oživení diskuse nad střediskovým principem venkovského osídlení jako „klasickým nástrojem uspořádání prostoru“ a podnět k úvahám nad možným uplatněním střediskové soustavy osídlení v podmínkách 21. století. Příspěvek vznikl v rámci projektu „Důsledky aplikace střediskové soustavy osídlení na vývoj sídel, sídelní struktury“.

Geografické aspekty rezidenční výstavby na příkladu města Olomouce
Petr Šimáček
Krajské město Olomouc se řadí mezi nejstarší i největší města České republiky. Obdobně jako v jiných českých městech se i v Olomouci během transformačního období dynamicky měnila vnitřní struktura města. Vývoj intraurbánní struktury znamenal změnu jak pro nerezidenční, tak i pro rezidenční funkce města, které jsou z hlediska prostorové transformace zásadní. Předkládaný příspěvek si klade za cíl popsat a zhodnotit zejména časové a prostorové aspekty nové bytové výstavby na území města Olomouce. Do studie jsou zahrnuty všechny nově (vy)budované rezidenční projekty s minimálně pěti bytovými jednotkami retrospektivně až do roku 1990.