Geografie těla

Sekce              Geografie těla

Místnost        Z4

Moderátor     Mgr. Slavomíra Ferenčuhová, Ph.D

Prostorová zkušenost těla na elektrickém invalidním vozíku

RNDr. Robert Osman (Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita)

Příspěvek vychází z dlouhodobého výzkumu s uživateli invalidních vozíků s diagnostikovanou svalovou dystrofií. „Odlišnost“ těl je svázána s odlišným vnímáním, prožíváním i před-stavováním prostoru. Prostorová zkušenost je tak úzce spojena s konkrétními možnostmi těl, prostřednictvím kterých je nabývána. Pohyblivost určitých částí těl, rychlost pohybu či postupný úbytek kosterní svaloviny představují dimenze zkušenosti s prostorem. Příspěvek se zaměřuje na problematiku komunikace této odlišné prostorové zkušenosti. Používané metody pozorování, mentálního mapovaní a semistrukturovaných rozhovorů dosáhly v případě tělesné zkušenosti na hranice svých možností.  Otázka, na kterou se příspěvek snaží odpovědět, má tedy ryze metodický charakter. Jakými postupy zprostředkovat prostorovou zkušenost odlišných těl, tedy prostorovou zkušenost osob s diagnostikovanou svalovou dystrofií využívajících při svých každodenních aktivitách technologie elektrického invalidního vozíku. Příspěvek představí metodu inscenace pozměněné tělesné situace, která spočívá v používání elektrického vozíku samotným výzkumníkem. Prezentovány budou zkušenosti z týdenního života na elektrickém vozíku, respektive výhody a nevýhody použití této metody.

Tělo v krajině, krajina v těle: Multisenzoričnost a fenomenologický výzkum jedné post-industriální krajiny

Petr Gibas, MSc. (Sociologický ústav Akademie věd ČR)

Mostecko, krajina Podkrušnohoří výrazně ovlivněná dlouhodobou a z největší části povrchovou těžbou uhlí, se do obecného povědomí dostává především skrze vizuální odkazy. Mostecko je měsíční krajinou povrchových dolů, smutnou krajinou fotografa Josefa Sudka (a Aleše Waksmundského), který v 50. letech zaznamenal svým osobitým stylem průmyslovou proměnu oblasti, úspěšně měněnou krajinou (socialistické propagandy), i rekreačním regionem na úpatí zelených hor (v současném brandingu regionu), případně sociálně rozdělenou ale (díky průmyslu) bojující a přežívající oblastí těžby uhlí. Všechny tyto převážně vizuálně utvářené reprezentace jedné a zároveň mnohotvárné krajiny jsou prodchnuty různou a různě intenzivní emocionalitou založenou na specifické a různorodé obraznosti.

Ve svém příspěvku chci vizuálně utvářené emocionality Mostecka konfrontovat s emocionalitou, která vzniká jako výsledek přímé tělesné zkušenosti s tamní krajinou. Na základě svého dlouhodobého fenomenologického výzkumu Mostecké krajiny budu diskutovat vztah mezi tělesností a krajinou. Ukáži, jak se prostřednictvím pohybu těla krajinou daná krajina zpřítomňuje a vlastně vzniká. Vztah těla a krajiny není jednosměrný, protože právě při pohybu a zakoušení se krajina prolíná do těla. Teprve v rámci této dynamiky těla v krajině a krajiny v těle, která je navíc nesena všemi smysly, se krajina ustavuje jako specifická krajina žité zkušenosti. Charakter takto ustavené krajiny Mostecka na závěr porovnám s vizuálně utvářenými reprezentacemi mostecké krajiny, což mi umožní diskutovat přínosy i limity fenomenologického výzkumu krajiny.

Prostor s hůlkou

RNDr. Lucie Pospíšilová, Ph.D. (Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova)

Většinu lidské prostorové zkušenosti zprostředkovává zrak. Zrakem jsou čteny mapy, zrak pomáhá v orientaci a zrak figuruje i v představách o prostoru. Protože cca 90 % vnímání vidícího člověka zajišťuje právě zrak, prostor bez vizuální podoby si lze představit jen velmi těžko. To ovšem neznamená, že jiných podob nenabývá. Nevidomí lidé se pohybují v prostoru, který zrakem pojmout nelze, spoléhají se proto na další smysly především hmat a sluch. Při pohybu také velmi často využívají hůl. Jejich tělesná i prostorová zkušenost je proto odlišná od zkušenosti osob vidících a její pochopení může pomoci poznat prostor z jiných (nových) perspektiv. Příspěvek zprostředkovává zkušenost výzkumnice s prostorem nevidomých osob. Zaměřuje se především na metodická úskalí výzkumu žité zkušenosti lidí, kteří nepoužívají zrak k prostorovému pohybu, a představuje metodické závěry z pilotní studie prostoru bez zraku, která spočívala v simulaci nevidomosti samotné výzkumnice.